Samota
Někdy člověk odejde ze života dřív, než se s tím srdce dokáže smířit.
Zůstane po něm ticho.
Prázdné místo.
Vzpomínky, které se vracejí ve chvílích, kdy je nejméně čekáme.
A najednou je všechno stejné jako dřív, jen jeden člověk chybí.
Chybí hlas, který jsme znali.
Dotek, na který jsme byli zvyklí.
Přítomnost, o které jsme si mysleli, že tu bude navždy.
Nejhorší není vždycky to, že odešel.
Někdy nejvíc bolí to, že láska v nás zůstala, i když už není komu ji dát.
Samota je první chvílí, kdy si dovolíme cítit všechno, co jsme se snažili potlačit.
Smutek.
Touhu.
Vztek.
Prázdno.
A možná právě tehdy začíná cesta, kterou jsme si nikdy nevybraly.
Cesta od ztráty k sobě.
Protože některé odchody nás nejdřív zlomí, aby nás jednou naučily znovu stát.
