Sama vedle tebe
Nejhorší samota někdy není ta, když vedle nás nikdo není.
Je to ta, když vedle nás někdo leží, sedí, žije s námi každý den — a přesto se k němu už nedokážeme dostat.
Ještě včera si říkala, že je to jen období.
Že je unavený.
Že má starosti.
Že se to zase změní.
Tak čekala.
Na jeho pohled.
Na dotek.
Na obyčejné „jak se máš“.
A mezitím se pomalu učila nechtít příliš.
Neptat se.
Nevyčítat.
Nebýt smutná nahlas.
Jen aby mezi nimi zůstal klid.
Ale jednoho dne si uvědomí něco, co bolí víc než hádka:
Můžeš někoho milovat a přesto se vedle něj cítit úplně sama.
A možná právě tehdy poprvé obejme sama sebe.
Ne proto, že by přestala věřit v lásku.
Ale protože začíná chápat, že láska nemůže být jen čekání na někoho, kdo už k tobě dávno nekráčí.
A přesto ještě zůstává.
Ještě doufá.
Ještě čeká.
