Dno
Jsou chvíle, kdy už člověk nemá sílu ani plakat.
Kdy se ráno probudí a na okamžik zapomene, co se stalo.
A pak si vzpomene.
A všechno se vrátí.
Prázdno.
Ticho.
Vzpomínky.
A ten zvláštní pocit, že život všech ostatních pokračuje, zatímco ten váš se zastavil.
Přestane hledat odpovědi.
Přestane čekat, že se dveře otevřou a všechno bude zase jako dřív.
Jen sedí sama se svou bolestí a neví, jak z ní ven.
Možná si poprvé dovolí přiznat, že už nemůže být silná.
Že jí chybí.
Že to pořád bolí.
Že ho stále miluje.
Že některé dny jednoduše nezvládá.
Tohle je dno.
Místo, kde už není kam padat.
A přesto právě tady, úplně dole, začne pomalu vznikat něco, čeho si zatím nevšimne.
Tiché rozhodnutí přežít dnešek.
A potom ještě jeden.
Protože i když teď nevidí světlo, světlo stále existuje.
Jen je ještě příliš daleko.
