Ticho
Nejdřív bylo ticho jen mezi nimi.
Méně slov.
Méně otázek.
Méně doteků.
Časem si na něj začala zvykat.
Přestala se ptát, proč je tak vzdálený. Přestala říkat, co jí chybí. Přestala čekat, že si všimne, jak moc ji to bolí.
Protože někdy je jednodušší mlčet než znovu slyšet, že přeháníme.
A tak se naučila schovávat vlastní smutek.
Usmívat se, když se chce plakat.
Říkat „jsem v pořádku“, když v pořádku není.
Být vedle něj a přitom se cítit, jako by mezi nimi byla celá zeď.
A čím déle mlčí, tím méně slyší sama sebe.
Ticho mezi dvěma lidmi může být hlasitější než jakákoli hádka.
Protože v něm postupně mizí blízkost.
A ona začíná tušit, že nejde jen o to, že spolu nemluví.
Začíná ztrácet samu sebe.
A právě tam začne její další boj.
