Už nemůžu
Dlouho se snažila vydržet.
Říkala si, že každý vztah má těžké období.
Že musí být trpělivá.
Že když bude víc milovat, víc chápat a méně chtít, možná se všechno vrátí.
Ale kolikrát může člověk ustoupit, než už nezůstane místo, kam by ustoupil?
Kolikrát může říct „to zvládnu“, když uvnitř pomalu mizí?
A pak přijde večer, kdy už nedokáže dál předstírat, že je v pořádku.
Zakryje si tvář, aby nikdo neviděl slzy.
Protože možná právě tohle je poprvé, kdy si dovolí přiznat pravdu:
Už nemůže.
Nemůže pořád čekat.
Nemůže pořád omlouvat.
Nemůže dál žít z pár okamžiků blízkosti a zbytku času se cítit sama.
A nejvíc ji děsí, že neví, co bude, když přestane bojovat.
Ale někde hluboko už začíná chápat, že někdy není selháním přestat bojovat.
Někdy je to první způsob, jak zachránit sebe.
Ještě neví, co udělá.
Jen poprvé ví, že takhle už dál nechce žít.
