Ticho
Když konečně pustíme to, čeho jsme se tak dlouho držely, nepřijde hned úleva.
Přijde ticho.
Najednou není komu psát.
Na koho čekat.
Komu vysvětlovat, co cítíme.
Jen ticho a my.
Zpočátku může působit prázdně. Jako by po odchodu všeho, co jsme znaly, nezůstalo vůbec nic.
Ale právě v tom tichu se něco mění.
Poprvé nemusíme myslet na to, co chce on.
Co si myslí on.
Jestli se vrátí.
Poprvé máme prostor slyšet sama sebe.
Co vlastně chceme?
Co jsme tak dlouho přehlížely?
Kým jsme byly, než jsme se staly součástí někoho jiného?
Ticho už není trest.
Pomalu se stává místem, kde si můžeme odpočinout od minulosti.
A někde hluboko v něm začínáme znovu slyšet vlastní dech.
Ještě nevíme, kam půjdeme.
Ale poprvé po dlouhé době začínáme cítit, že bychom mohly jít někam, kam chceme my.
A právě tam začíná probouzení.
