Když už nemám sílu být silná
Někdy žena nepláče.
Jen se schoulí, skryje tvář a na chvíli přestane předstírat, že všechno zvládá.
V tichu pokoje zůstává sama se svými myšlenkami. S tím, co bolelo. S tím, co neřekla. S tím, co tolikrát odpustila — až zapomněla odpustit sama sobě.
Světlo dopadá na její tělo, ale tvář zůstává ve stínu.
Protože některé bolesti nejsou vidět. Přesto jsou skutečné.
A možná právě v tom tichu začíná něco nového.
Ne konec.
Ale návrat k sobě.
Lumeoria — příběhy žen, které někdy ztratily samy sebe, aby se mohly znovu najít.
