Artefiletický přístup je způsob, jak se setkávat s uměním prostřednictvím vlastního vnímání, pozornosti, zkušenosti a prožitku.

Nevychází z předpokladu, že obraz má člověku něco předepsat, vysvětlit nebo odhalit. Neříká mu, co má cítit, co si má myslet ani jaký význam má v obraze najít.

Vychází z jednoduché možnosti:

zastavit se a opravdu se dívat.

Obraz může být krásný. Může být znepokojivý, smutný, zvláštní nebo téměř nepopsatelný. Může v člověku vyvolat vzpomínku, pocit, otázku nebo něco, co dlouho nedokázal pojmenovat.

A stejně tak nemusí vyvolat vůbec nic.

I to je součástí setkání s uměním.

Obraz nemusí mít pouze jeden význam

Když se díváme na obraz, často máme potřebu hledat odpověď.

Co tím autor myslel?

Co tento symbol znamená?

Proč je zde tato barva?

Co chtěl obrazem říct?

Takové otázky mohou být zajímavé. Nejsou však jedinou cestou, jak se s uměním setkat.

Artefiletický přístup obrací pozornost také k člověku, který se na dílo dívá.

Nejen k tomu, co je v obraze, ale také k tomu, co se odehrává v člověku při pohledu na něj.

Dva lidé mohou stát před stejným obrazem a každý z nich uvidí něco jiného.

Jeden může pocítit klid.

Druhý napětí.

Třetímu se může vybavit konkrétní člověk.

Čtvrtý si vzpomene na určité období svého života.

A někdo jiný kolem obrazu jednoduše projde bez jakéhokoli zvláštního pocitu.

Žádná z těchto reakcí nemusí být špatně.

Právě v tom spočívá jedna z důležitých myšlenek tohoto přístupu:

obraz nemusí mít pro každého člověka stejný příběh.

Nejde pouze o to, co vidíme

Při běžném pohledu na obraz často vnímáme především jeho vnější podobu.

Barvy.

Tvary.

Postavy.

Kompozici.

Světlo.

Techniku.

Můžeme hodnotit, zda se nám obraz líbí, zda je krásný, zda je dobře namalovaný nebo zda odpovídá našemu vkusu.

Artefiletický přístup však může jít ještě dál.

Ptá se:

Co se ve mně děje, když se na tento obraz dívám?

Co ve mně vyvolává?

Kde se mě dotýká?

Co mi připomíná?

Je mi blízký, nebo mě naopak odpuzuje?

Chci se na něj dívat déle, nebo od něj potřebuji odejít?

A proč?

Nemusíme na tyto otázky vždy najít okamžitou odpověď.

Někdy stačí samotné uvědomění.

Něco ve mně obrazem bylo zasaženo.

Vlastní zkušenost je součástí setkání s uměním

Každý člověk přichází k obrazu s jinou zkušeností.

Nese si s sebou vlastní vzpomínky, vztahy, ztráty, radosti, touhy, obavy, očekávání i představy.

Proto není možné úplně oddělit obraz od člověka, který se na něj dívá.

Stejný motiv může pro jednoho člověka znamenat bezpečí a pro jiného bolest.

Dveře mohou být pro někoho symbolem návratu.

Pro jiného odchodu.

Prázdná židle může působit jako obyčejný předmět, ale v jiném člověku může otevřít vzpomínku na někoho, kdo už není přítomen.

Obraz přitom nemusí tuto vzpomínku obsahovat.

Přinese ji člověk, který se dívá.

A právě zde vzniká prostor pro vlastní zkušenost.

Umění nemusí všechno vysvětlovat

V dnešní době jsme zvyklí dostávat odpovědi.

Vysvětlení.

Návody.

Informace.

Také u umění často hledáme správný význam.

Artefiletický přístup však ponechává určitý prostor i tomu, co zůstává otevřené.

Obraz nemusí být hádanka, kterou musíme vyřešit.

Nemusíme vždy vědět, co přesně znamená.

Nemusíme dokonce ani vědět, proč nás oslovil.

Někdy může být důležité právě to, že v nás něco zůstane.

Pocit.

Otázka.

Vzpomínka.

Napětí.

Ticho.

Něco, k čemu se můžeme vrátit později.

Nejde o hledání „správného“ diváka

Umění není zkouška.

Neexistuje správná odpověď, kterou musí divák objevit, aby obrazu správně porozuměl.

Pokud obraz v jednom člověku vyvolá smutek a v jiném radost, neznamená to, že jeden z nich obraz pochopil špatně.

Jejich zkušenosti jsou jiné.

A právě proto mohou být jiné i jejich reakce.

Artefiletický přístup vytváří prostor pro tuto rozdílnost.

Nesnaží se člověku jeho prožitek opravit.

Nesnaží se mu říct:

„Tento obraz znamená toto.“

Spíše mu umožňuje položit si vlastní otázku:

„Co znamená pro mě?“

A někdy může být odpověď úplně jiná, než bychom očekávali.

Obraz jako prostor setkání

Obraz proto nemusíme vnímat pouze jako hotový předmět.

Může se stát prostorem setkání.

Setkání člověka s obrazem.

Setkání člověka se vzpomínkou.

Setkání s emocí.

Někdy také setkání člověka se sebou samým.

To neznamená, že každý obraz musí být hluboký nebo že každý pohled na umění musí vést k silnému osobnímu prožitku.

Někdy nás obraz jednoduše potěší.

Jindy nás zaujme svou krásou.

A někdy kolem něj projdeme bez zastavení.

I to patří k autentickému vztahu k umění.

Důležité je, že význam nevzniká pouze na straně autora.

Vzniká také v prostoru mezi dílem a člověkem, který se s ním setkává.

Lumeoria a vlastní prožitek

Právě na tomto principu staví také Lumeoria.

Nechce divákovi předem říkat, co má obraz znamenat.

Nechce mu předepsat konkrétní emoci.

Nechce jeho vlastní zkušenost nahradit hotovým vysvětlením.

Obraz může být vytvořen z určité emoce, zkušenosti nebo lidského příběhu autora. Ve chvíli, kdy se však dostane před diváka, začíná žít také jeho vlastním životem.

Každý člověk do něj vstupuje jinak.

Se svým příběhem.

Se svou zkušeností.

Se svým způsobem vnímání.

A právě proto může jeden obraz znamenat pro různé lidi něco úplně jiného.

Nejde o to, aby všichni viděli totéž.

Jde o to, aby se mohli skutečně dívat.

A aby měli prostor pro to, co se při tomto pohledu odehrává v nich samotných.

Zastavit se

Možná právě to je dnes jedna z nejcennějších věcí, které nám může setkání s uměním nabídnout.

Zastavit se.

Na chvíli zpomalit.

Odložit potřebu všechno pochopit.

A opravdu se dívat.

Nechat obraz působit.

Nechat vlastní zkušenost vystoupit na povrch.

A třeba jen na okamžik vnímat, co se děje uvnitř nás.

Nemusíme nic dokazovat.

Nemusíme najít správný výklad.

Nemusíme mít připravenou odpověď.

Stačí být přítomní.

Protože někdy obraz nezačíná mluvit ve chvíli, kdy pochopíme, co znamená.

Začíná mluvit ve chvíli, kdy si dovolíme opravdu se dívat.