Artefiletický přístup vnímá umění jako prostor, ve kterém se může člověk skutečně setkat s obrazem, ale také sám se sebou.

Nejde pouze o to obraz pozorovat zvenčí. Jde o chvíli, kdy se mezi dílem a člověkem začne vytvářet určitý vztah.

Obraz se stává místem setkání.

Setkání mezi tím, co vytvořil autor, a tím, co do obrazu přináší člověk, který se na něj dívá.

Každý z nás přichází k umění s vlastní zkušeností. Máme za sebou jiné vztahy, jiné vzpomínky, jiné radosti, ztráty, touhy, obavy i okamžiky, které nás nějakým způsobem změnily.

Proto také nemůžeme očekávat, že jeden obraz bude působit na všechny stejně.

To, co v jednom člověku vyvolá pocit bezpečí, může v jiném otevřít vzpomínku na bolest.

To, co jeden člověk vnímá jako světlo, může jiný vnímat jako osamělost.

Stejný obraz může jednoho člověka zastavit a druhého vůbec neoslovit.

A právě tato rozdílnost není překážkou.

Je součástí samotného setkání.

Mezi obrazem a člověkem

Obraz existuje sám o sobě. Má své barvy, tvary, světlo, kompozici, atmosféru i příběh, který do něj vložil autor.

Ve chvíli, kdy se na něj ale začne dívat konkrétní člověk, vstupuje do tohoto prostoru také jeho vlastní zkušenost.

Najednou už nejde pouze o obraz.

Vzniká vztah mezi obrazem a divákem.

Člověk může před obrazem pocítit něco, co neočekával.

Může si vzpomenout.

Může být zaskočen.

Může cítit blízkost.

Může cítit odpor.

Může se v něm něco otevřít, aniž by dokázal přesně říct co.

A nemusí mít potřebu to okamžitě vysvětlovat.

Někdy je důležitější samotný prožitek než jeho pojmenování.

Setkání neznamená vysvětlení

Artefiletický přístup nestaví na potřebě najít jediný správný význam obrazu.

Neříká člověku, co má vidět.

Neurčuje mu, co má cítit.

Nenabízí mu předem připravenou odpověď.

Místo toho vytváří prostor pro otázku.

Co se ve mně děje, když se na tento obraz dívám?

Možná mě něco přitahuje.

Možná mě něco ruší.

Možná se mi vybavuje konkrétní vzpomínka.

Možná cítím něco, co nedokážu pojmenovat.

A možná necítím nic.

I to je legitimní zkušenost.

Setkání s uměním nemusí být vždy silné nebo dramatické. Někdy může být tiché.

A právě v tichu může vzniknout prostor, ve kterém si člověk začne více všímat sám sebe.

Obraz jako místo vlastního příběhu

Každý člověk se na obraz dívá ze svého vlastního místa.

Autor do něj vkládá svou zkušenost.

Divák do něj vstupuje se zkušeností vlastní.

Mezi těmito dvěma světy vzniká prostor, který nelze předem úplně určit.

Proto může mít jeden obraz mnoho podob.

Ne podle toho, že by se měnil samotný obraz, ale proto, že se mění člověk, který se na něj dívá.

Jiný člověk.

Jiný okamžik.

Jiná životní zkušenost.

Jiná nálada.

A najednou může stejný obraz působit úplně jinak.

To, co člověk před rokem přešel bez povšimnutí, ho dnes může hluboce zastavit.

To, co mu dříve připadalo vzdálené, může najednou působit velmi osobně.

Obraz zůstává stejný.

Mění se náš vztah k němu.

Prostor, ve kterém není potřeba mít odpověď

Dnešní svět nás často vede k rychlosti.

Vidět.

Vyhodnotit.

Pochopit.

Posunout se dál.

Umění však může nabídnout něco jiného.

Může nás na chvíli zastavit.

Nemusíme vědět, co obraz znamená.

Nemusíme ho okamžitě zařadit.

Nemusíme hledat správné vysvětlení.

Můžeme jen zůstat.

Dívat se.

Vnímat.

Nechat na sebe působit barvu, světlo, výraz, ticho nebo napětí.

A dát prostor tomu, co se objeví uvnitř nás.

Takové setkání nemusí nic vyřešit.

Nemusí nám dát odpověď.

Jeho význam může spočívat právě v tom, že nám umožní na chvíli být v kontaktu s něčím, co jsme možná dlouho přehlíželi.

Lumeoria jako prostor setkání

Právě tento princip je důležitou součástí Lumeorie.

Lumeoria nechce vytvářet obrazy, které mají člověku jednoduše něco sdělit a tím jejich význam uzavřít.

Chce vytvářet díla, která mohou člověka zastavit.

Dotknout se jeho emocí.

Otevřít prostor pro jeho vlastní zkušenost.

A ponechat mu svobodu vytvořit si vlastní vztah k tomu, co vidí.

Obraz může vzniknout z konkrétní emoce nebo lidské zkušenosti.

Ve chvíli, kdy se však dostane k divákovi, nemusí už patřit pouze autorovi.

Může se stát součástí něčeho osobního.

Něčeho, co vzniká právě mezi obrazem a člověkem.

Proto Lumeoria nevnímá umění pouze jako něco, na co se díváme.

Vnímá ho jako prostor setkání.

Setkání s obrazem.

Setkání s emocí.

Setkání se vzpomínkou.

Setkání s vlastní zkušeností.

A někdy také setkání se sebou samým.

Obraz nemusí říkat, co máme cítit.

Může nám pouze vytvořit prostor, ve kterém si dovolíme cítit to, co je naše.