Co je artefiletický přístup?

Artefiletický přístup vychází z myšlenky, že umění nemusí být pouze něco, co pozorujeme, hodnotíme nebo vysvětlujeme. Může být prostorem pro vlastní prožitek, zkušenost a setkání člověka s uměleckým dílem.

Nejde tedy především o otázku:

„Co tím autor myslel?“

Ale také o otázky:

„Co to ve mně vyvolává?“
„Čeho si všímám?“
„Co mi obraz připomíná?“
„Proč mě právě toto místo přitahuje?“
„Jaký vztah si k dílu vytvářím?“

Umění není test

Při běžném pohledu na umění někdy hledáme správnou odpověď.

Chceme vědět, co obraz znamená, co představuje a jak bychom ho měli chápat.

Artefiletický přístup vytváří jiný prostor.

Neexistuje jedna povinná reakce.

Jeden člověk může v obraze vidět smutek, druhý naději a třetí nemusí cítit vůbec nic. Tyto rozdíly nejsou problémem. Jsou přirozenou součástí setkání s uměním.

Člověk totiž nepřichází k obrazu bez vlastní minulosti.

Přichází se svými vzpomínkami, zkušenostmi, vztahy, náladou, otázkami i tím, co právě prožívá.

Obraz se setkává s člověkem

Umělecké dílo může mít svůj příběh a záměr autora.

Ale ve chvíli, kdy se s ním setká divák, vzniká ještě další rovina.

Jeho vlastní vztah k obrazu.

Stejná barva může jednomu člověku připomínat bezpečí a jinému ztrátu.

Stejný prázdný prostor může někdo vnímat jako samotu a jiný jako svobodu.

Stejná postava může být pro jednoho symbolem bolesti a pro druhého síly.

Obraz se tím nemění.

Mění se člověk, který se na něj dívá.

Prožitek je důležitější než správný výklad

Artefiletický přístup neznamená, že význam díla není důležitý.

Spíše rozšiřuje pohled na to, co může být při setkání s uměním podstatné.

Můžeme si všímat barev, tvarů, světla, kompozice, struktury nebo pohybu.

Ale také toho, co se při jejich vnímání odehrává v nás.

Možná nás určitá barva uklidní.

Možná nás nějaký detail znepokojí.

Možná nás obraz přivede ke vzpomínce.

Možná v nás vyvolá otázku.

A možná nevyvolá vůbec nic.

I to může být legitimní zkušenost.

Není to diagnóza

Důležitou součástí tohoto přístupu je také respekt k člověku a jeho vlastnímu prožitku.

Když někdo před obrazem cítí smutek, neznamená to automaticky, že je smutný člověk.

Když ho přitahuje tmavá barva, nemusí to nic „dokazovat“.

Když se mu určitý obraz nelíbí, není potřeba hledat skrytý psychologický význam.

Obraz není test osobnosti.

Artefiletický přístup proto nemusí člověka hodnotit ani diagnostikovat. Může mu jednoduše nabídnout prostor, aby si všiml svého vlastního vztahu k umění.

Prostor bez hodnocení

Důležitou roli zde může mít také svoboda.

Nemusíme rozhodnout, jestli je náš prožitek správný.

Nemusíme se shodnout s ostatními.

Nemusíme obraz milovat.

Nemusíme mu rozumět.

Můžeme před ním pouze chvíli stát.

Dívat se.

Vnímat.

A nechat vlastní zkušenost, aby se objevila vlastním tempem.

Umění jako setkání

Právě v tom může být síla artefiletického přístupu.

Umění není pouze objekt.

Člověk není pouze divák.

A význam nemusí být pouze něco, co je potřeba z obrazu „vyčíst“.

Význam může vznikat v samotném setkání člověka s dílem.

Je to prostor mezi obrazem a člověkem.

Mezi tím, co vytvořil autor, a tím, co si z díla odnáší divák.

Mezi barvou a vzpomínkou.

Mezi obrazem a otázkou.

Mezi tím, co vidíme, a tím, co prožíváme.

Artefiletický přístup v Lumeorii

Právě na tomto principu Lumeoria staví svou práci s obrazem.

Nechce člověku říkat, co má cítit.

Nechce mu vnucovat jediný význam.

Nechce z obrazu vytvářet test ani diagnózu.

Chce vytvořit prostor, ve kterém může umění zasáhnout člověka osobně – a přitom mu ponechat svobodu vlastního prožitku.

Obraz může otevřít emoci.

Vzpomínku.

Otázku.

Ticho.

Touhu.

Nebo něco, pro co zatím nemáme slova.

A právě proto nemusí mít každý obraz jeden jediný příběh.

Může mít tolik příběhů, kolik lidí se s ním skutečně setká.

To je pro Lumeorii podstata artefiletického přístupu:

umění, které není jen viděno, ale prožíváno.