Co když se ti obraz nelíbí?

Ne každý obraz se nám musí líbit.

A možná je právě tohle jedna z největších svobod, které nám umění může nabídnout.

Můžeme před obrazem stát a necítit přitažlivost.

Může nás rušit jeho barva.

Může nám vadit jeho atmosféra.

Může v nás vyvolávat nepříjemný pocit.

Můžeme mu nerozumět.

Nebo můžeme jednoduše říct:

„Nelíbí se mi.“

A nemusíme se za to omlouvat.

Nemusíš mít rád všechno

Někdy máme pocit, že když je něco označeno za umění, měli bychom to obdivovat.

Že bychom měli rozpoznat jeho hodnotu.

Že pokud se nám dílo nelíbí, možná mu jen nerozumíme.

Ale vztah k umění není povinnost.

Nemusíme mít rádi každý obraz.

Nemusíme obdivovat každého autora.

Nemusíme se shodnout s většinovým názorem.

Můžeme mít vlastní vkus.

A můžeme ho změnit.

Nelíbí se mi neznamená nic necítím

Někdy právě odpor nebo nelibost znamenají, že obraz nějakým způsobem působí.

Může nás rozrušovat.

Může nám připadat příliš temný.

Příliš studený.

Příliš intenzivní.

Nebo nám jednoduše není příjemný.

To ale neznamená, že musíme hledat hluboké vysvětlení.

Můžeme si položit otázku:

Co přesně mi na něm vadí?

Je to barva?

Výraz?

Atmosféra?

Motiv?

Nebo něco, co nedokážu pojmenovat?

A stejně tak můžeme odpovědět:

„Nevím. Prostě se mi nelíbí.“

I to je legitimní odpověď.

Nemusíš hledat skrytý význam

Artefiletický přístup nevyžaduje, abychom každou svou reakci rozebírali.

Pokud nás obraz odpuzuje, nemusí to automaticky znamenat něco hlubokého o nás.

Nemusí to být diagnóza.

Nemusí to odhalovat skrytý problém.

Nemusí to nic dokazovat.

Je možné, že se nám jednoduše nelíbí.

A právě schopnost přijmout vlastní reakci bez nutnosti ji okamžitě vysvětlit je součástí svobody vlastního pohledu.

A co když se nelíbí ostatním?

Možná obraz milujete a někdo jiný ho nesnáší.

Možná vás nechává chladnými, zatímco jiného člověka hluboce zasáhne.

Ani jedna zkušenost nemusí být špatně.

Nemusíme druhého přesvědčovat, že obraz je krásný.

A on nemusí přesvědčovat nás, že ho musíme pochopit.

Můžeme stát před stejným dílem a vidět dvě úplně odlišné věci.

Právě v tom je prostor vlastního pohledu.

Umění nemusí být příjemné

Některé obrazy jsou krásné.

Jiné jsou zneklidňující.

Některé jsou tiché.

Jiné intenzivní.

Některé nás přitahují.

Jiné chceme obejít.

Umění nemusí být vždy příjemné, aby pro nás bylo zajímavé.

Ale zároveň platí opačná věc:

nemusí být zajímavé jen proto, že je označeno za umění.

Máme právo odejít.

Máme právo říct ne.

Máme právo nezaujmout stanovisko.

Lumeoria a svoboda nesouhlasit

Lumeoria nechce po člověku, aby měl rád každý obraz.

Chce mu ponechat prostor pro vlastní reakci.

Možná ho dílo zasáhne.

Možná ho potěší.

Možná ho zneklidní.

Možná ho vůbec neosloví.

A možná řekne:

„Tohle není pro mě.“

I to je součástí skutečného setkání s uměním.

Protože svoboda vlastního pohledu neznamená pouze možnost říct:

„Líbí se mi.“

Znamená také možnost říct:

„Nelíbí se mi.“

A přesto se na něj můžeme chvíli dívat.

Možná proto, abychom pochopili obraz.

Možná proto, abychom pochopili vlastní reakci.

A možná jen proto, abychom si dovolili nesouhlasit.