Emoce, které v nás obraz probouzí

Někdy se na obraz podíváme a něco se v nás pohne.

Nemusí to být nic velkého.

Může to být klid.

Lehký smutek.

Radost.

Napětí.

Nostalgie.

Nebo pocit, který neumíme pojmenovat.

Obraz nemusí nic říkat, a přesto v nás může něco vyvolat.

Právě emoce jsou jedním z míst, kde se člověk s uměním setkává nejbezprostředněji.

Emoce není výklad

Je důležité rozlišovat mezi tím, co v nás obraz vyvolává, a tím, co obraz „znamená“.

Když v nás tmavý obraz vyvolá smutek, neznamená to automaticky, že obraz je smutný.

Stejně tak světlý obraz nemusí znamenat radost.

To, co prožíváme, patří k našemu setkání s dílem.

Artfilatika proto nehledá univerzální emocionální slovník.

Neříká:

„Tento obraz vyvolává tuto emoci.“

Ptá se:

„Co vyvolává ve mně?“

Někdy emoce přijde dříve než slovo

Můžeme něco cítit, ale chvíli nevíme co.

Možná je to zvláštní napětí.

Možná pocit blízkosti.

Možná něco, co nám připomíná dávno zapomenutou situaci.

Nemusíme emoci okamžitě pojmenovat.

Můžeme u ní chvíli zůstat.

Protože někdy slovo přijde až později.

A někdy nepřijde vůbec.

I bezejmenný pocit je součástí našeho vnímání.

Proč každý cítí něco jiného?

Protože každý člověk přichází k obrazu z jiného místa.

Má jiné vzpomínky.

Jiné zkušenosti.

Jiné vztahy k barvám, prostoru, lidem i symbolům.

To, co jednoho člověka uklidní, může jiného znepokojit.

To, co jeden člověk vnímá jako smutné, může druhému připadat krásné.

Umění proto není jednoduchá rovnice.

A člověk už vůbec ne.

Právě tato různorodost je jedním z důvodů, proč artfilatika ponechává prostor osobnímu prožitku.

Nemusíme se své emoce bát

Některé obrazy v nás mohou vyvolat příjemné pocity.

Jiné mohou otevřít něco nepříjemného.

Nemusíme ale každou emoci okamžitě odstranit, vysvětlit nebo změnit.

Můžeme si jí pouze všimnout.

„Tento obraz ve mně vyvolává neklid.“

To může být celé.

Nemusíme hned vědět proč.

A už vůbec z toho nemusíme dělat závěr o sobě.

Artfilatika není diagnostika.

Je prostorem pro všímavost.

Když se emoce změní

Zajímavé je, že naše reakce nemusí zůstat stejná.

Obraz, který nás dnes dojme, nás může za několik měsíců nechat klidnými.

A naopak.

Možná dnes před určitým obrazem necítíme nic.

Za čas se k němu vrátíme a najednou nás zasáhne.

Obraz se nezměnil.

Změnili jsme se my, naše okolnosti nebo způsob, jakým se na něj díváme.

Proto nemusí být naše první reakce konečná.

Emoce nemusí být hlasitá

Emoce nemusí znamenat silný výbuch.

Může být velmi tichá.

Jako pocit tepla.

Jemné sevření.

Úleva.

Zvláštní známý pocit.

Touha zůstat ještě chvíli.

Nebo naopak potřeba odejít.

Artfilatika si všímá i těchto drobných reakcí.

Ne proto, aby je hodnotila.

Ale protože právě v detailech někdy poznáme, že nás něco skutečně oslovilo.

Obraz jako prostor pro vlastní prožitek

Obraz nám emoci nepředepisuje.

Může však vytvořit prostor, ve kterém se nějaká emoce objeví.

A ta může být pokaždé jiná.

Podle člověka.

Podle okamžiku.

Podle příběhu.

Podle toho, co si právě neseme.

Proto může být užitečné se před obrazem na chvíli zastavit a zeptat se:

Co právě teď cítím?

Ne co bych měl cítit.

Ne co podle někoho obraz vyjadřuje.

Ale co se skutečně odehrává ve mně.

A pokud je odpovědí „nevím“, i to je odpověď.

Některé obrazy nás rozesmějí.

Jiné nás ztiší.

Některé v nás probudí vzpomínku.

A některé v nás zanechají jen otázku.

Nemusíme si vybírat, která reakce je správná.

Stačí ji na chvíli přijmout jako součást našeho setkání s obrazem.

**Protože umění nemusí naše emoce vysvětlovat.

Někdy je stačí nechat vzniknout.**