Jak artfilatika pracuje s obrazem

Obraz nemusíme pouze vidět.

Můžeme se s ním setkat.

Možná právě v tom spočívá rozdíl mezi obyčejným pohledem a chvílí, kdy se před obrazem skutečně zastavíme.

Artfilatický přístup nevychází z potřeby obraz vysvětlit. Nehledá jediný správný význam a nesnaží se určit, co by měl člověk při pohledu na něj cítit.

Začíná mnohem jednodušeji:

Co se ve mně děje, když se na něj dívám?

První pohled

Když se před obrazem zastavíme, často reagujeme dříve, než začneme přemýšlet.

Něco nás přitáhne.

Barva.

Světlo.

Tvář.

Linie.

Prázdný prostor.

Detail, kterého bychom si při rychlém pohledu možná vůbec nevšimli.

Artfilatika tento první okamžik respektuje.

Není potřeba jej hned vysvětlovat.

Stačí si ho všimnout.

Co jsem uviděl jako první?

A proč právě to?

Možná odpověď přijde okamžitě.

Možná nepřijde vůbec.

Obojí je v pořádku.

Potom přichází otázky

Artfilatický přístup může člověka vést k otázkám, které nejsou určeny k testování ani hodnocení.

Jsou pozváním k vlastnímu vnímání.

Co mě na obraze přitahuje?

Kde se můj pohled zastavuje?

Která část je mi blízká?

Která ve mně vyvolává napětí?

Co bych z obrazu odstranil?

A co by naopak nesmělo zmizet?

Někdy zjistíme, že nás přitahuje právě to, čeho jsme si nejdříve nevšimli.

Obraz jako zrcadlo, které neukazuje tvář

Obraz není skutečným zrcadlem.

Přesto v něm můžeme někdy zahlédnout něco ze svého vlastního prožívání.

Ne proto, že by obraz přesně odrážel naši osobnost.

Ale proto, že do něj vstupujeme se svou vlastní zkušeností.

Díváme se na něj očima člověka, kterým jsme právě teď.

Proto může stejný obraz působit v různých obdobích našeho života úplně jinak.

Jednou v něm můžeme vidět samotu.

Jindy svobodu.

Jednou konec.

Jindy začátek.

Obraz zůstává stejný.

Mění se náš pohled.

Není potřeba nic dokazovat

V artfilatickém přístupu neexistuje správná odpověď, kterou bychom měli najít.

Nemusíme být znalci umění.

Nemusíme rozumět technice.

Nemusíme znát symboliku.

Nemusíme vědět, co chtěl autor obrazem říct.

Můžeme začít pouze tím, co vidíme a cítíme sami.

A pokud nás obraz nechá chladnými?

I to je reakce.

Pokud nás rozčiluje?

I to je informace o našem setkání s dílem.

Pokud necítíme vůbec nic?

Nemusíme nic vymýšlet.

Artfilatika nepotřebuje vytvořenou emoci.

Potřebuje opravdovost.

Od pohledu k vlastnímu příběhu

Někdy se stane, že jeden detail otevře vzpomínku.

Barva připomene určité místo.

Světlo určité ráno.

Postava člověka, kterého jsme kdysi znali.

Nebo jen pocit, který neumíme spojit s žádnou konkrétní událostí.

V takové chvíli se obraz může stát začátkem vlastního příběhu.

Ne příběhu autora.

Našeho.

A právě tady může být artfilatický přístup zajímavý.

Protože dovoluje obrazu existovat nejen jako uměleckému dílu, ale také jako prostoru pro osobní setkání.

Každé setkání může být jiné

Na stejný obraz se můžeme podívat ráno a večer.

Můžeme se na něj dívat ve chvíli radosti i ve chvíli, kdy máme těžký den.

A přestože obraz zůstane stejný, naše vnímání se může změnit.

Proto artfilatika není jednorázové hledání významu.

Je to pozornost.

Pozornost k tomu, co se mezi námi a obrazem odehrává právě teď.

Bez nucení.

Bez správných odpovědí.

Bez potřeby něco dokazovat.

Možná tedy nemusíme začínat otázkou:

„Co tento obraz znamená?“

Možná je zajímavější začít otázkou:

„Co se děje ve mně, když se na něj dívám?“

Protože právě tam začíná osobní setkání s uměním.

A právě tam může začínat i artfilatika.