Když obraz nic nevyvolá

Ne každý obraz v nás musí něco vyvolat.

Nemusí přijít silná emoce.

Nemusí se objevit vzpomínka.

Nemusíme pocítit dojetí, napětí, radost ani smutek.

Někdy se na obraz díváme a jednoduše se nic neděje.

A i to je součástí setkání s uměním.

Nemusíme něco cítit

Často máme představu, že dobré umění by nás mělo zasáhnout.

Mělo by v nás něco otevřít.

Mělo by v nás zanechat silný pocit.

Jenže tak to nemusí být.

Možná nás obraz v daném okamžiku nezaujme.

Možná nám připadá vzdálený.

Možná mu nerozumíme.

Možná se nám nelíbí.

A možná kolem něj jednoduše projdeme.

To neznamená, že jsme obraz nepochopili.

A neznamená to ani, že s námi nebo s obrazem musí být něco v nepořádku.

Každé setkání je jiné

To, co nás dnes nechá chladnými, nás může oslovit za rok.

A obraz, který nás kdysi silně zasáhl, může být dnes úplně bez odezvy.

Naše vnímání se mění podle toho, co prožíváme, kde se nacházíme a jakou zkušenost si právě neseme.

Proto není potřeba každé setkání s uměním okamžitě naplňovat významem.

Někdy stačí obraz vidět.

A jít dál.

I lhostejnost může být zkušeností

Možná nás obraz ničím nezaujme.

Možná v nás nevzbudí jedinou otázku.

Možná si po chvíli ani nevzpomeneme, jak vypadal.

I to je naše skutečná zkušenost.

Nemusíme si ji před sebou obhajovat.

Nemusíme hledat skrytý důvod, proč nás obraz neoslovil.

Nemusíme se snažit něco cítit jen proto, že očekáváme, že bychom něco cítit měli.

Vlastní prožitek nelze vynutit.

Umění není povinnost

Setkání s obrazem nemusí být úkol.

Nemusíme ho analyzovat.

Nemusíme objevit jeho hlubší význam.

Nemusíme najít emoci, která v něm „má být“.

Umění může být také obyčejným setkáním.

Někdy nás zastaví.

Jindy ne.

Někdy v nás zůstane dlouho.

Jindy zmizí ve chvíli, kdy se otočíme a odejdeme.

Obojí je v pořádku.

Prázdné místo může zůstat prázdné

Artefiletický přístup ponechává prostor i tomu, co se nestalo.

Pokud obraz nic nevyvolá, není potřeba tuto zkušenost napravovat.

Není nutné hledat emoci za každou cenu.

Není nutné vytvářet příběh tam, kde žádný necítíme.

Někdy je nejupřímnější reakcí právě:

„Nic ve mně tento obraz nevyvolává.“

A tato věta může být stejně autentická jako:

„Tento obraz mě hluboce zasáhl.“

Lumeoria a svoboda prožitku

Lumeoria nechce člověku předepisovat, co má při pohledu na obraz prožívat.

Proto je součástí tohoto prostoru také možnost, že člověk nebude cítit nic.

Obraz může být silný pro jednoho člověka a zcela neutrální pro druhého.

Nemusíme se snažit tuto rozdílnost odstranit.

Právě ona připomíná, že umění není pouze o tom, co vytvořil autor.

Je také o setkání.

A každé setkání je jiné.

Někdy nás obraz zasáhne.

Někdy nás nechá projít kolem.

A někdy je největší svobodou dovolit si, že v nás nevyvolá vůbec nic.