Když obraz téměř cítíme dotykem

Někdy se na obraz nedíváme jen očima.

Díváme se na něj – a přesto máme pocit, jako bychom se ho téměř mohli dotknout.

Vidíme vystupující vrstvy barvy. Hrubou strukturu. Jemnou stopu štětce. Místa, kde se barva rozpíjí, stéká nebo naopak zůstává pevná a výrazná. Světlo dopadá na povrch a vytváří drobné změny, které oko zachytí dříve, než je stačíme pojmenovat.

A najednou obraz není jen něco, na co se díváme.

Téměř ho cítíme.

Oko někdy nahrazuje dotek

Člověk má přirozenou potřebu věci nejen vidět, ale také se jich dotýkat.

Povrch kamene poznáváme prsty. Dřevo vnímáme jeho strukturou. Látku její měkkostí. Hrnek poznáme podle hladkosti nebo tepla, které předává do dlaně.

U některých obrazů se však podobný pocit může objevit i bez skutečného dotyku.

Oko sleduje povrch a mozek si dokáže vytvořit představu jeho hmatové kvality.

Hrubý povrch může působit téměř drsně.
Měkké vrstvy barev mohou vyvolávat pocit jemnosti.
Hluboké praskliny mohou působit jako něco, do čeho bychom mohli vložit prsty.
Silná vrstva barvy může působit téměř jako hmota.

Obraz se tak stává zkušeností, která přesahuje samotný zrak.

Když malba vystupuje z plochy

Výrazná malířská struktura dokáže změnit způsob, jakým obraz vnímáme.

Barva už není pouze barvou.

Stává se povrchem.

Může být těžká, hrubá, popraskaná, měkká, hladká, živá nebo téměř hmatatelná. Každý tah štětce zanechává stopu. Každá vrstva může skrývat něco pod sebou.

Právě v těchto chvílích se můžeme přistihnout, že se na obraz nedíváme jako na plochu, ale jako na něco, co má vlastní fyzickou přítomnost.

Jako bychom se ho chtěli dotknout.

Hmat může vzniknout i v představě

Zajímavé je, že k tomu nemusíme obraz skutečně položit pod prsty.

Stačí, když nám jeho povrch něco připomene.

Možná kámen.
Možná kůži.
Možná starou zeď.
Možná zaschlou půdu.
Možná látku.
Možná něco, co jsme kdysi skutečně drželi v rukou.

V tu chvíli se do vnímání obrazu zapojuje vlastní zkušenost.

Obraz už není pouze tím, co vidíme před sebou.

Stává se také tím, co si naše tělo a paměť dokážou představit.

Tělo může reagovat dříve než slova

Některé obrazy nemusíme nejprve pochopit.

Můžeme je nejdříve pocítit.

Zpomalíme.

Přiblížíme se.

Máme potřebu podívat se na povrch z jiné vzdálenosti. Sledujeme, jak se mění světlo na jednotlivých vrstvách. Oči přecházejí po stopách barvy a v hlavě se může objevit téměř hmatový pocit.

Nemusíme ho umět vysvětlit.

A ani nemusíme.

Prožitek nemusí být vždy převeden do slov, aby byl skutečný.

Obraz, který nechceme pouze vidět

Existují díla, která vnímáme především z dálky.

A potom existují obrazy, ke kterým máme potřebu přijít blíž.

Chceme vidět jejich povrch.

Chceme sledovat detaily.

Chceme objevit, co se děje mezi jednotlivými vrstvami.

Takový obraz může vytvářet zvláštní druh blízkosti.

Ne proto, že bychom se ho skutečně dotýkali, ale proto, že naše vnímání začne jeho povrch číst téměř tělesně.

Artefiletický prostor smyslového prožitku

V artefiletickém přístupu nemusí být důležité pouze to, co obraz představuje.

Důležité může být také to, jak se s námi setkává.

Co vnímáme, když se na něj díváme?

Jak na nás působí jeho struktura?

Přibližujeme se, nebo máme potřebu ustoupit?

Působí povrch obrazu příjemně, nepříjemně, jemně, tvrdě, křehce?

A co nám tento způsob vnímání připomíná?

Neexistuje jediná správná odpověď.

Každý člověk může obraz prožívat jinak, protože každý přichází s jinou zkušeností.

Lumeoria a obraz, který můžeme téměř cítit

V Lumeorii není obraz pouze vizuálním objektem.

Je prostorem setkání.

Barva, světlo, struktura a stopa lidské ruky mohou vytvořit zkušenost, která začíná pohledem, ale nemusí u něj skončit.

Někdy se obraz dotkne emocí.

Jindy vzpomínky.

A někdy téměř samotného těla.

Možná se při pohledu na jeho povrch přistihnete, že si představujete, jaký by byl pod vašimi prsty.

A právě v tom okamžiku se může stát něco zvláštního.

Obraz přestává být jen něčím, na co se díváte.

Na chvíli se stává něčím, co téměř cítíte.