Když obraz vnímáme i mimo zrak

Obraz vnímáme očima.

Ale někdy se zdá, že to, co v nás vyvolává, pokračuje mnohem dál než samotné vidění.

Některý obraz v nás vytvoří pocit chladu.

Jiný působí teple.

Některý v nás vyvolá napětí.

Jiný klid.

A někdy máme pocit, jako bychom se určitého obrazu mohli téměř dotknout, přestože mezi námi a plátnem zůstává prostor.

Neznamená to, že obraz skutečně vnímáme jiným smyslem.

Znamená to, že vizuální zkušenost může být propojena s našimi vzpomínkami, emocemi, představami a tělesnými pocity.

Obraz může vyvolat něco, co nevidíme

Když se díváme na tmavý obraz, můžeme pocítit tíhu.

Při pohledu na otevřenou krajinu můžeme vnímat prostor a volnost.

Při pohledu na postavu skrčenou v rohu můžeme pocítit napětí.

A při pohledu na měkké světlo můžeme zažít klid.

Nic z toho není doslova obsaženo v barvě nebo tvaru.

Vzniká to v našem setkání s obrazem.

Naše oči zachytí obraz.

Ale naše zkušenost mu může dát další rozměr.

Tělo někdy reaguje dříve než slova

Možná se při pohledu na určitý obraz zastavíme.

Zadržíme dech.

Uvolníme ramena.

Pocítíme napětí v těle.

Nebo máme potřebu se k obrazu přiblížit.

Nemusíme hned vědět proč.

Tělo může reagovat na atmosféru, kontrast, výraz, prostor nebo pohyb, který obraz vytváří.

Nemusíme tuto reakci okamžitě vysvětlovat.

Můžeme si jí pouze všimnout.

Co se se mnou děje, když se na tento obraz dívám?

Obraz může probudit vzpomínku

Někdy obraz nevyvolá pouze emoci, ale také vzpomínku.

Určitá barevnost nám může připomenout pokoj z dětství.

Světlo může připomenout konkrétní ráno.

Postava může připomenout člověka.

Krajina může vyvolat pocit místa, na kterém jsme kdysi byli.

Obraz přitom nemusí být realistickou kopií této zkušenosti.

Stačí určitý detail, atmosféra nebo barevnost.

Zbytek doplní naše vlastní paměť.

Každý člověk vnímá jinak

To, co jeden člověk prožívá jako teplo, může jiný vnímat jako tíhu.

To, co jednomu připomene bezpečí, může v jiném otevřít nepříjemnou vzpomínku.

Proto není možné určit, co musí určitý obraz v člověku vyvolat.

Obraz může něco nabídnout.

Ale to, co se skutečně odehraje, vzniká až v konkrétním člověku.

A právě proto má vlastní prožitek tak důležité místo.

Nejde o hledání diagnózy

Když obraz vyvolá tělesný pocit, vzpomínku nebo silnou emoci, nemusíme z toho vytvářet žádný závěr o sobě.

Není potřeba říkat:

„Tohle o mně něco znamená.“

Nemusí.

Může to být jednoduše okamžitá reakce na určitou vizuální zkušenost.

Obraz není diagnóza.

Je prostorem, ve kterém můžeme něco vnímat.

Artefiletický přístup a vnímání za hranicí obrazu

Artefiletický přístup vytváří prostor pro to, co se děje během setkání s uměním.

Nejen pro to, co vidíme.

Ale také pro to, co prožíváme.

Jaký pocit obraz vyvolává.

Jakou vzpomínku otevírá.

Jakou otázku přináší.

Jak se mění naše pozornost.

A co v nás zůstává ještě poté, co od obrazu odejdeme.

Nemusíme všechno pojmenovat.

Některé zkušenosti zůstávají chvíli pouze jako pocit.

A možná právě později najdou svá slova.

Lumeoria a obraz, který pokračuje v člověku

Lumeoria vnímá obraz jako něco, co nemusí končit na hranici plátna.

Obraz může vstoupit do člověka prostřednictvím jeho vlastní zkušenosti.

Může vyvolat emoci.

Vzpomínku.

Ticho.

Napětí.

Klid.

Nebo něco, co zatím nemá jméno.

Ne proto, že by obraz člověku něco předepsal.

Ale proto, že každý člověk se na něj dívá ze svého vlastního světa.

Obraz vidíme očima.

Ale to, co v nás zanechá, může být mnohem širší než samotný zrak.

Možná právě proto některé obrazy nejen vidíme.

Některé obrazy také cítíme.