Pain - bolest

Některé bolesti nejsou vidět.

Nemají ránu, kterou by někdo mohl ošetřit. Nemají místo, na které bychom mohli ukázat a říct:

Tady to bolí.

Jsou uvnitř.

Vrací se ve chvílích, kdy všechno ztichne.

V písni, kterou jsme kdysi poslouchali.

V místě, které v sobě stále nese vzpomínku.

V obyčejné vůni, která dokáže během jediného okamžiku otevřít celý příběh,

Snaží se držet pohromadě, i když uvnitř zůstávají otázky, na které možná nikdy nepřijde odpověď.

Proč to skončilo?

Proč nestačila láska?

A proč to stále bolí, i když už je to pryč?

Některé ztráty totiž nekončí okamžikem, kdy něco nebo někdo odejde.

Člověk může odejít.

Příběh může skončit.

Dveře se mohou zavřít.

Ale některé pocity zůstávají ještě dlouho poté.

Potřebují čas.

Čas přijmout, že minulost už nezměníme.

Že některá slova zůstanou nevyřčená.

Že některé doteky už nepřijdou.

A že ne všechno, co jsme ztratili, dokážeme nahradit.

Bolest může být stopou po něčem, na čem nám skutečně záleželo.

A možná právě proto nemusíme před ní utíkat.

Nemusíme ji hned zahnat.

Nemusíme předstírat, že jsme v pořádku, jen proto, aby tomu věřili ostatní.

Můžeme si dovolit chvíli jen být.

Dýchat.

Vzpomínat.

A pomalu přijímat to, co už nemůžeme změnit.

Protože bolest nemusí zůstat navždy stejná.

Časem se může proměnit.

Z ostré rány se může stát tiché místo v nás.

Z něčeho, co nás každým nadechnutím vracelo zpět, se jednou může stát vzpomínka, která už tolik nebolí.

A jednou možná přijde ráno, kdy si uvědomíme, že je něco jinak.

Že jsme na ten příběh pomysleli…

a tentokrát jsme se nezhroutili.

Možná ne dnes.

Možná ani zítra.

Ale přijde.

A až přijde, pochopíme, že bolest nezmizela proto, že by na ní nezáleželo.

Zmizela proto, že jsme se naučili žít dál.