Příběh, který si přinášíme k obrazu

Nikdy se na obraz nedíváme úplně bez příběhu.

I když o něm nic nevíme, přicházíme k němu se svou vlastní zkušeností.

S tím, co jsme prožili.

S lidmi, které jsme potkali.

S místy, která si pamatujeme.

S tím, co máme rádi.

I s tím, čeho se raději nedotýkáme.

Obraz je stejný.

Ale člověk, který před ním stojí, se mění.

A právě proto může jeden obraz znamenat pro každého něco jiného.

Do obrazu vstupujeme sami sebou

Když vidíme osamělou postavu stojící uprostřed krajiny, můžeme v ní spatřit samotu.

Někdo jiný v ní uvidí svobodu.

Další člověk možná čekání.

A někdo jen krásnou kompozici.

Obraz nám neurčuje, co máme vidět.

Naše zkušenost ovlivňuje, čeho si všimneme a co v nás určitý obraz otevře.

Artfilatika proto nepřichází s hotovým výkladem člověka ani obrazu.

Zajímá ji jejich setkání.

Jeden obraz, mnoho příběhů

Představme si obraz dveří.

Jednomu člověku mohou připomínat odchod.

Druhému návrat.

Třetímu nový začátek.

Pro někoho mohou znamenat tajemství.

A pro jiného nemusí znamenat vůbec nic.

Ani jeden z těchto významů není automaticky správný nebo špatný.

Každý vzniká v konkrétním člověku a v konkrétním okamžiku.

Proto může být zajímavé ptát se:

„Co vidím já?“

Ne co bych měl vidět.

Ne co podle někoho obraz znamená.

Ale co se objeví v mém vlastním pohledu.

Obraz jako začátek otázky

Artfilatický přístup nemusí hledat odpovědi.

Někdy je cennější otázka.

Proč mě právě tato postava zaujala?

Proč mě přitahuje toto místo?

Proč mi tato barva připomíná určitou dobu?

Proč se mi tento obraz nechce opustit?

A někdy může být otázka ještě jednodušší:

„Co mi na něm připadá známé?“

Nemusíme najít odpověď.

Samotná otázka může změnit způsob, jakým se na obraz díváme.

Náš příběh se může měnit

To, co v obraze vidíme dnes, nemusíme vidět za rok.

Člověk prochází změnami.

Některé zkušenosti přicházejí, jiné odcházejí. Některé věci získávají nový význam.

A s nimi se může proměňovat i náš pohled na umění.

Obraz, který nám kdysi připadal smutný, může jednou působit klidně.

Obraz, který jsme dříve vnímali jako chladný, může najednou působit bezpečně.

Nezměnil se obraz.

Změnil se náš příběh.

Co když obraz necháme bez příběhu?

Je důležité říct také opačnou věc.

Nemusíme do každého obrazu něco vkládat.

Nemusíme v něm hledat vlastní minulost.

Nemusíme z každého pocitu vytvářet význam.

Někdy můžeme obraz jednoduše vnímat takový, jaký je.

Barvu jako barvu.

Světlo jako světlo.

Ticho jako ticho.

I to patří k artfilatickému přístupu.

Protože osobní vztah k umění nevzniká tím, že musíme něco najít.

Vzniká také tím, že si dovolíme nic nehledat.

Mezi autorovým příběhem a naším

Každý obraz má svůj vznik.

Autor do něj vložil svůj čas, zkušenost, představu, emoci nebo záměr.

Ale v okamžiku, kdy se obraz dostane před dalšího člověka, začíná existovat ještě jiným způsobem.

Divák do něj přináší svůj pohled.

Své zkušenosti.

Svůj okamžik.

A tak mohou vedle sebe existovat dva příběhy.

Příběh, který do obrazu vložil autor.

A příběh, který v něm objeví člověk.

Nemusí být stejné.

A nemusí být ani v rozporu.

Mohou jednoduše existovat vedle sebe.

Prostor, kde se příběhy potkávají

Právě tento prostor mezi autorem, obrazem a člověkem je pro Lumeorii důležitý.

Artfilatika nechce člověku říkat, co má v obraze najít.

Chce mu nabídnout možnost zastavit se a vnímat vlastní setkání s dílem.

Protože někdy obraz není odpovědí.

Je začátkem.

Začátkem vzpomínky.

Otázky.

Pocitu.

Nebo úplně nového pohledu.

Obraz má svůj příběh.

Člověk má svůj příběh.

A někdy se na chvíli potkají.

Právě v tomto setkání může vzniknout něco, co nebylo předem naplánované.

Ne výklad.

Ne správná odpověď.

Ale osobní význam.