Proč černobílé fotografie v artefiletickém přístupu?

Černobílá fotografie může působit jednoduše. Chybí v ní barva, která by přitahovala pozornost a určovala atmosféru.

Právě proto však může být v artefiletickém přístupu velmi silná.

Černobílý obraz často nechává více prostoru člověku, který se na něj dívá.

Neříká mu tolik prostřednictvím barev. Místo toho může jeho pozornost obrátit k výrazu, světlu, stínu, pohybu, prostoru, struktuře a především k vlastnímu prožitku.

Když barva ustoupí

Barva může výrazně ovlivňovat naše vnímání.

Červená může působit intenzivně. Modrá chladně. Zlatá teple. Zelená přirozeně.

Černobílá fotografie tuto vrstvu záměrně odstraňuje.

Najednou zůstává světlo a tma.

Kontrast.

Pohled.

Tvar.

Linie.

Výraz.

Prázdný prostor.

A právě tím se může pozornost přesunout od otázky:

„Jakou barvu vidím?“

k otázce:

„Co vlastně cítím, když se na to dívám?“

Černobílá fotografie může být otevřenější

Černobílá fotografie často nepůsobí tak konkrétně jako barevný obraz.

Nemusí nám přesně říkat, jakou atmosféru máme vnímat.

Tmavý prostor může být smutný, tajemný, klidný nebo bezpečný.

Světlá plocha nemusí znamenat radost. Může být prázdná, osamělá nebo naopak osvobozující.

Význam proto nemusí vzniknout pouze v samotné fotografii.

Vzniká také v setkání fotografie s člověkem.

Světlo a stín jako prostor pro vlastní prožitek

V černobílé fotografii má mimořádnou sílu světlo.

Světlo může něco odhalit.

Stín může něco skrýt.

A to, co nevidíme, může být někdy stejně důležité jako to, co vidíme.

Člověk může začít doplňovat chybějící části vlastní představivostí.

Co je ve tmě?

Co bylo před okamžikem zachyceným na fotografii?

Co bude následovat?

Proč postava stojí právě tam?

Obraz nemusí všechno ukázat, aby v nás něco otevřel.

Černobílá fotografie a vzpomínka

Černobílá fotografie může také evokovat vzpomínky.

Může připomínat staré fotografie z rodinných alb, dávné okamžiky nebo dobu, kterou jsme sami nezažili.

Ale i tady je důležité, že každý člověk může reagovat jinak.

Pro někoho bude černobílá fotografie znamenat minulost.

Pro jiného současnost.

Pro dalšího může působit nadčasově.

Není potřeba určit jediný význam.

Vzpomínka vzniká v člověku, ne v předem daném výkladu fotografie.

Když méně znamená více

Černobílá fotografie někdy odstraněním barvy něco ubere, aby mohla jiná věc vystoupit výrazněji.

Výraz tváře.

Ruce.

Pohyb těla.

Struktura pokožky.

Vrstva látky.

Linie těla.

Světlo na stěně.

Prázdná místnost.

Najednou mohou být vidět věci, které bychom v barevném obraze možná přehlédli.

Méně vizuálních informací může znamenat více prostoru pro vnímání.

Ne každý musí černobílou fotografii prožívat stejně

A právě to je pro artefiletický přístup důležité.

Nemusíme tvrdit, že černobílá fotografie automaticky vyvolává smutek, nostalgii nebo hloubku.

U někoho může vyvolat přesně opačný pocit.

Může působit čistě, moderně, klidně nebo abstraktně.

A někdo k ní nemusí mít žádný vztah.

To není chyba.

Artefiletický přístup neříká člověku, co má cítit. Nabízí mu prostor zjistit, co cítí on sám.

Černobílá fotografie jako otázka

Právě proto může být černobílá fotografie silným prostředkem pro otevřený dialog.

Nemusí přinést hotový příběh.

Může přinést otázku.

Co vidím?

Co nevidím?

Co si domýšlím?

Čeho si všímám jako prvního?

Co mě přitahuje?

Co mě ruší?

A proč právě toto?

Někdy se odpověď netýká fotografie vůbec.

Začne se týkat člověka, který se na ni dívá.

V Lumeorii

V Lumeorii může mít černobílá fotografie své místo právě proto, že dokáže vytvořit velmi čistý prostor pro setkání.

Bez výrazné barevnosti.

Bez předem určené nálady.

Bez nutnosti vysvětlovat, co má člověk cítit.

Jen světlo, stín, člověk, prostor a okamžik.

A potom divák.

Se svou vlastní zkušeností.

Se svou vlastní pamětí.

Se svými otázkami.

Černobílá fotografie tak nemusí být méně barevná. Může být více otevřená tomu, co do ní přinese člověk sám.