Proč každý člověk vidí stejný obraz jinak

Stejný obraz může stát před deseti lidmi a přesto se v každém z nich odehrát něco jiného.

Obraz zůstává stejný.

Stejné barvy, stejné tvary, stejné světlo, stejná kompozice.

Ale člověk, který se na něj dívá, stejný není.

Každý přichází s vlastním příběhem, vlastní zkušeností, vlastními vzpomínkami a vlastním způsobem vnímání. A právě proto se může lišit i to, co v obraze uvidí.

Do obrazu si přinášíme vlastní svět

Nikdo se nedívá na obraz úplně bez minulosti.

Máme za sebou vztahy, setkání, ztráty, radosti, zklamání, touhy i okamžiky, které nás nějakým způsobem ovlivnily.

To všechno může být součástí našeho pohledu.

Když například vidíme prázdnou židli, někdo v ní může zahlédnout obyčejný předmět.

Jinému může připomenout člověka, který odešel.

Pro dalšího může znamenat čekání.

A někdo v ní může vidět prostor a klid.

Židle se nezměnila.

Změnil se význam, který vznikl v setkání s konkrétním člověkem.

Naše zkušenost ovlivňuje to, čeho si všímáme

Často si v obraze všimneme právě toho, k čemu máme nějaký osobní vztah.

Člověka, který má rád světlo, může nejdříve zaujmout světelná část obrazu.

Někoho jiného přitáhne tvář postavy.

Další člověk si všimne barev.

A někdo se okamžitě zaměří na prázdný prostor.

Není to proto, že by jeden člověk viděl správně a druhý špatně.

Každý si všímá něčeho jiného.

A z toho se postupně vytváří jeho vlastní zkušenost s obrazem.

Obraz potkáváme v různých okamžicích života

Naše vnímání se navíc může měnit i u jediného člověka.

Obraz, který jsme viděli před pěti lety, nemusíme dnes vnímat stejně.

Možná jsme mezitím něco prožili.

Někoho jsme poznali.

O někoho jsme přišli.

Něco jsme pochopili.

Nebo jsme se jednoduše změnili.

A najednou v obraze vidíme něco, co tam pro nás předtím nebylo.

Obraz zůstal stejný.

Změnil se náš pohled.

Proto neexistuje pouze jeden osobní význam

Obraz může mít svůj autorský záměr, svůj příběh a svůj kontext.

To je jeho důležitá součást.

Ale vedle toho může vzniknout ještě význam osobní.

Ten se rodí při setkání obrazu s konkrétním člověkem.

Proto může jeden obraz znamenat pro jednoho člověka bolest a pro druhého naději.

Pro jednoho konec.

Pro druhého začátek.

Pro jednoho samotu.

Pro druhého svobodu.

A přesto mohou oba stát před stejným obrazem.

Nemusíme se shodnout

Svoboda vlastního pohledu znamená také možnost, že se naše vnímání nebude shodovat s vnímáním ostatních.

Nemusíme přesvědčovat druhého, že obraz znamená to, co vidíme my.

A stejně tak nemusíme přijmout jeho pohled jako svůj.

Můžeme si navzájem naslouchat a zjistit, jak rozdílně může stejný obraz působit.

Právě v tom může vzniknout zajímavý dialog.

Ne o tom, kdo má pravdu.

Ale o tom, co všechno může jeden obraz otevřít.

Artefiletický přístup a rozdílnost pohledu

Artefiletický přístup právě tuto rozdílnost respektuje.

Nechce hledat jedinou správnou reakci.

Vytváří prostor pro vlastní vnímání, vlastní zkušenost a vlastní prožitek.

Obraz není test, ve kterém máme najít správnou odpověď.

Je prostorem, ve kterém se může potkat dílo s člověkem.

A protože každý člověk přichází s jiným příběhem, může být i toto setkání pokaždé jiné.

Lumeoria a tisíce různých pohledů

V Lumeorii proto není cílem, aby všichni viděli v obraze totéž.

Naopak.

Obraz může být vytvořen z konkrétní emoce nebo zkušenosti autora, ale ve chvíli, kdy se dostane k divákovi, otevírá se další prostor.

Pro jeho příběh.

Pro jeho vzpomínky.

Pro jeho emoce.

Pro jeho vlastní způsob vidění.

Jeden obraz tak nemusí mít pouze jeden příběh.

Může v sobě nést mnoho různých setkání.

Protože obraz vidíme očima.

Ale prožíváme ho také prostřednictvím toho, co jsme sami prožili.