Proč nás některé obrazy osloví

Někdy se před obrazem zastavíme, aniž bychom věděli proč.

Nic zvláštního jsme nečekali. Jen jsme kolem něj prošli. A přesto nás něco přimělo zpomalit.

Možná to byla barva.

Možná světlo.

Možná tvář, která se na nás dívala.

Nebo jen atmosféra, kterou jsme nedokázali pojmenovat.

Některé obrazy nás jednoduše zachytí.

A právě tento okamžik je pro artfilatický přístup důležitý.

Nemusíme vědět proč

Často máme potřebu své reakce okamžitě vysvětlit.

„Líbí se mi, protože je krásný.“

„Nelíbí se mi, protože je smutný.“

„Přitahuje mě, protože mám ráda tuto barvu.“

Jenže naše první reakce může být mnohem jemnější.

Někdy pouze cítíme, že se chceme dívat déle.

Nemusíme vědět proč.

Artfilatika tento prostor neuzavírá rychlou odpovědí.

Naopak ho nechává otevřený.

Protože i nevysvětlený pocit může být skutečným prožitkem.

Co nás vlastně přitahuje?

Když nás obraz zaujme, můžeme se na chvíli zastavit a všimnout si, co přesně nás k němu táhne.

Je to určitá barva?

Světlo?

Ticho v obraze?

Postava?

Pohyb?

Prázdné místo?

Kontrast?

Nebo něco, co nedokážeme pojmenovat?

Právě poslední možnost bývá někdy nejzajímavější.

Ne všechno, co prožíváme, musí mít okamžitě jméno.

Obraz se setkává s naší zkušeností

Když se díváme na obraz, nedíváme se na něj jako prázdná stránka.

Přicházíme k němu se svou vlastní zkušeností.

S tím, co jsme zažili.

S místy, která známe.

S lidmi, které jsme potkali.

S věcmi, na které jsme zapomněli – nebo jsme si mysleli, že jsme zapomněli.

Proto může stejný obraz vyvolat u různých lidí úplně odlišné reakce.

Pro jednoho může být obraz klidný.

Pro druhého znepokojivý.

Pro třetího může být pouze krásný.

Ani jedna z těchto reakcí nemusí být špatně.

Co vidíme, když se díváme podruhé?

První pohled bývá rychlý.

Druhý už může být jiný.

Když se na obraz podíváme podruhé, začneme si všímat detailů.

Toho, co bylo předtím skryté.

Malé změny světla.

Linie v pozadí.

Výrazu tváře.

Barevného přechodu.

Prázdného prostoru.

A najednou se může změnit celý dojem.

Proto může být součástí artfilatického setkání i obyčejné zpomalení.

Podívat se ještě jednou.

Ne proto, abychom našli správný význam.

Ale abychom zjistili, jestli se změnilo naše vnímání.

Obraz nemusí být krásný

Artfilatické setkání nemusí vzniknout pouze před krásným obrazem.

Někdy nás osloví právě dílo, které je nepříjemné.

Temné.

Chaotické.

Nebo takové, které bychom si nikdy sami nevybrali.

Možná nás rozčiluje.

Možná se mu chceme vyhnout.

A přesto se k němu vracíme.

I to může být zajímavé.

Protože umění nemusí vždy uklidňovat.

Někdy nás může vyrušit.

Někdy nás může donutit zastavit.

A někdy v nás zanechá otázku, která ještě dlouho nemá odpověď.

To, co nás osloví, nemusíme vlastnit

V dnešní době jsme zvyklí všechno rychle převádět do vlastnictví.

Líbí se nám obraz – chceme ho mít.

Líbí se nám předmět – chceme si ho koupit.

Ale vztah k umění může existovat i bez vlastnictví.

Někdy stačí setkání.

Chvíle před obrazem.

Vzpomínka, kterou v nás zanechal.

Pocit, který se objevil a zase odešel.

Něco, co jsme si z něj odnesli, aniž bychom si odnesli samotný obraz.

I takové setkání má hodnotu.

Artfilatika začíná pozorností

Možná tedy otázka nezní:

„Proč se mi tento obraz líbí?“

Možná je první otázkou mnohem jednodušší:

„Proč jsem se před ním zastavil?“

A pak už můžeme jen pozorovat.

Co vidíme.

Co cítíme.

Co se mění.

Co zůstává.

A co v nás obraz zanechá, když od něj odejdeme.

Protože někdy obraz skončí ve chvíli, kdy se na něj přestaneme dívat.

A někdy v nás pokračuje ještě dlouho potom.

Možná právě proto nás některé obrazy osloví.

Ne proto, že bychom jim dokonale rozuměli.

Ale proto, že se v určitém okamžiku potkaly s něčím v nás.