Proč obraz není jen obraz

Obraz může být krásný.

Může zdobit stěnu, doplňovat prostor a stát se součástí interiéru. Může mít svou estetickou hodnotu, barvu, kompozici, světlo i tvar.

V artfilatickém přístupu však obraz nekončí u toho, co vidíme.

Jeho skutečný význam může začít až ve chvíli, kdy se před ním člověk zastaví.

Některé obrazy nás zaujmou na první pohled. Jiné potřebují čas. A některé možná nejprve vůbec nechápeme. Přesto se k nim později vracíme, protože v nás něco zůstalo.

Nemusíme přesně vědět co.

Může to být výraz tváře. Světlo dopadající na prázdnou místnost. Silueta člověka. Pohled do dálky. Kontrast mezi světlem a tmou. Nebo jen zvláštní pocit, který nedokážeme pojmenovat.

Právě tento okamžik je pro artfilatické vnímání důležitý.

Obraz se stává prostorem pro vlastní zkušenost.

Člověk do něj přichází se svým životem, vzpomínkami, náladou, otázkami i tím, co právě prožívá. Proto se může význam jednoho obrazu v průběhu života měnit.

To, co dnes vnímáme jako smutek, můžeme za několik let vnímat jako klid.

To, co v nás dnes vyvolává samotu, může později připomínat svobodu.

Obraz se přitom nezměnil.

Změnili jsme se my.

Artfilatický přístup proto nehledá jediný správný význam obrazu. Zajímá ho vztah mezi dílem a člověkem, který se na něj dívá.

Neptá se pouze:

„Co je na obraze?“

Ptá se také:

„Co se děje ve mně, když se na něj dívám?“

A právě tam začíná prostor, ve kterém může umění získat svůj osobní význam.

Obraz nemusí člověku nic vysvětlovat.

Někdy stačí, že ho na chvíli zastaví.