Umění bez hodnocení
Umění bez hodnocení
Když se díváme na umělecké dílo, často máme potřebu ho okamžitě zařadit.
Líbí se mi.
Nelíbí se mi.
Je krásné.
Je zvláštní.
Je povedené.
Není to můj styl.
Hodnocení přichází někdy dříve, než vůbec dostaneme možnost obraz skutečně vnímat.
Co kdybychom ale na chvíli nemuseli rozhodovat, jestli je něco dobré nebo špatné?
Co kdybychom se mohli jen dívat?
První pohled nemusí mít verdikt
Setkání s uměním nemusí být soutěží.
Nemusíme vědět, jestli je obraz technicky dokonalý. Nemusíme znát jméno autora. Nemusíme rozumět jeho záměru. Nemusíme mít vzdělání v umění, abychom mohli před obrazem něco prožít.
Můžeme jednoduše zůstat u toho, co se v nás při pohledu děje.
Možná nás něco přitáhne.
Možná nás něco znejistí.
Možná nás určitá barva uklidní.
Možná nás jiná podráždí.
Možná necítíme vůbec nic.
I to je součást setkání.
Bez hodnocení totiž nevzniká prázdný prostor. Naopak. Vzniká prostor pro pozornost.
Když přestaneme hledat správnou odpověď
Hodnocení často uzavírá.
„Je to hezké.“
Tím může být naše setkání s obrazem skončeno.
Ale pokud místo toho řekneme:
„Něco mě na tom obrazu přitahuje, ale nevím co.“
Najednou se otevírá další prostor.
Můžeme se dívat déle. Všímat si detailů. Pozorovat vlastní reakci. Přemýšlet, co v nás obraz otevírá nebo proč právě tento obraz vnímáme určitým způsobem.
Umění nemusí dávat odpověď. Může položit otázku, kterou si každý člověk zodpoví sám.
Neexistuje jediný správný prožitek
Stejný obraz může v jednom člověku vyvolat klid a v jiném napětí.
Jeden v něm uvidí vzpomínku.
Druhý samotu.
Třetí krásu.
Čtvrtý nic zvláštního.
Ani jeden z těchto prožitků nemusí být špatně.
Obraz totiž nevstupuje do prázdného prostoru. Setkává se s člověkem, který má vlastní zkušenosti, vzpomínky, vztahy, nálady a způsob vnímání.
Proto se význam obrazu nemusí nacházet pouze v samotném díle.
Vzniká také mezi dílem a člověkem, který se na něj dívá.
I „nelíbí se mi“ může být začátek
Ani odmítnutí obrazu nemusí být konečnou odpovědí.
„Nelíbí se mi.“
To je naprosto legitimní reakce.
Ale někdy může být zajímavé zůstat ještě chvíli.
Co přesně se mi nelíbí?
Je to barva?
Atmosféra?
Téma?
Něco mi obraz připomíná?
Nebo jednoduše necítím žádné spojení?
Nejde o to přesvědčit člověka, aby se mu obraz začal líbit.
Jde o možnost vnímat vlastní reakci bez potřeby ji obhajovat nebo opravovat.
Umění nemusí být posuzováno, aby mělo hodnotu
Hodnota umění nemusí být pouze v tom, že je obdivováno.
Některé dílo může člověka zastavit.
Jiné v něm může otevřít vzpomínku.
Jiné ho může zneklidnit.
A jiné kolem něj jednoduše projde bez jakékoli odezvy.
Každé setkání může být jiné.
Umění může být prostorem, kde nemusíme nic dokazovat. Nemusíme mít správný názor. Nemusíme rozumět všemu. Nemusíme být odborníci.
Stačí být přítomní.
Artefiletický pohled: místo soudu prostor pro prožitek
Právě zde se otevírá prostor pro artefiletický přístup.
Nejde pouze o to říct, zda je dílo krásné, povedené nebo hodnotné. Důležitější může být setkání člověka s uměním a jeho vlastní prožitek tohoto setkání.
Obraz se nestává testem.
Nestává se otázkou, na kterou existuje správná odpověď.
Stává se prostorem, ve kterém může člověk vnímat, co se v něm při setkání s dílem odehrává.
A tento prožitek není potřeba hodnotit.
Lumeoria: prostor, kde obraz nemusí nic dokazovat
Lumeoria vychází z přesvědčení, že umění nemusí člověku říkat, co má cítit.
Nemusí mu vysvětlovat, co obraz znamená.
Nemusí mu předkládat jediný správný výklad.
Obraz může jednoduše stát před člověkem a vytvořit prostor pro jeho vlastní zkušenost.
Možná v něm něco pozná.
Možná si něco vybaví.
Možná pocítí emoci, kterou nedokáže pojmenovat.
A možná kolem něj jen projde.
I to je svoboda umění.
Protože skutečné setkání s obrazem nemusí začínat otázkou:
„Je to dobré?“
Může začít mnohem prostěji:
„Co se ve mně děje, když se na něj dívám?“
