en-Naučit se znovu dotýkat vlastního života

Dotýkat se života neznamená mít všechno pod kontrolou.

Někdy znamená dovolit si znovu něco cítit.

Po bolesti se člověk může začít chránit.

Uzavře dveře. Ztiší emoce. Přestane očekávat. Přestane se těšit.

Protože když nic necítíme, nemůže to tolik bolet.

Jenže spolu s bolestí postupně mizí i radost.

A život se začne odehrávat někde vedle nás.

Díváme se na něj, ale nedotýkáme se ho.

Možná právě proto je návrat k sobě také návratem k citlivosti.

K vlastnímu tělu.

K obyčejným okamžikům.

K teplu slunce na kůži.

K vodě na rukou.

K tichu.

K hudbě, která v nás něco probudí.

K pohledu do zrcadla, ve kterém už nehledáme nedostatky, ale člověka.

Člověka, který toho hodně unesl.

Člověka, který stále stojí.

Naše tělo přitom není jen obraz toho, jak vypadáme.

Nese naši historii.

Doteky, které jsme přijali.

Doteky, které nám chyběly.

Objímání, která jsme potřebovali.

A chvíle, kdy jsme si sami sobě nedokázali být blízko.

Možná se proto potřebujeme naučit dotýkat vlastního života pomalu.

Bez spěchu.

Bez hodnocení.

Bez potřeby být dokonalí.

Jen být přítomní.

Protože život se nemusí vždycky změnit.

Někdy se potřebujeme změnit my v tom, jak se na něj díváme.

A když se znovu naučíme vnímat malé věci, zjistíme, že život nebyl celou dobu pryč.

Čekal.

Až se k němu znovu přiblížíme.